Rozšíření sociálních sítí a digitalizace všemožných databází umožňuje monitoring extrémního rozsahu nejen vládám a korporacím, ale i všem středně pokročilým uživatelům internetu. V souvislosti s polarizující se politickou situací může snadná dostupnost informací znamenat pro veřejně aktivní občany nebezpečí.
Tou historkou jsme se dlouho bavili, i když vlastně moc vtipná nebyla. Můj dobrý kamarád hledal krátce po dokončení studií sociální antropologie práci a jak už to tak u absolventů humanitních oborů bývá (a u antropologů zejména), protloukal se všelijak. Na jednom z pohovorů ho však překvapila poněkud netradiční otázka. „Jakube,“ zeptal se ho za pracovním stolem usazený „ejčárista“. „Vy asi docela pijete alkohol, že ano?“. Kamarád, který byl známý tím, že zvládal chlastat tak dlouho, až mu naskákaly po tvářích rudé fleky, nesměle přitakal. A po pár vteřinách rozpačitého ticha mu na stole přistála jeho vlastní vytištěná fotografie, na níž objímá záchodovou mísu. Jak se k ní jeho potenciální zaměstnavatel dostal, jsme se nemuseli ptát. Prostě ji – nějak - vygooglil.
Jakub tehdy práci v korporaci nedostal a aspoň teď spokojeně podniká. Tehdejší historka mi však uvízla v paměti z jiného důvodu: poprvé jsem se tehdy setkal s jevem, kterému jsem posléze začal říkat Malý bratr.
Vzestup internetu a rozvoj sociálních sítí upevnil pozici nejen orwellovského Velkého bratra v podobě státu a nadnárodních korporací. Množství dat a naše celková digitální stopa, kterou za sebou při pohybu na internetu necháváme, je snadno dostupná a využitelná i pro zcela běžné uživatele internetu. Schopnost data nejen sbírat, ale i skládat dohromady se navíc usnadňuje s tím, jak se objevují nové a nové typy sociálních sítí a jak přibývají nové funkce vyhledávačů. Leckdo si například dodnes neuvědomuje, že na Googlu můžete běžně vyhledávat i podle obrázků. Lehce přehlédnutelná služba Reverse Image Search má přitom pro anonymitu na internetu zásadní následky. Je hezké, když máte na seznamovací aplikaci Tinder anonymní profil, ale pokud používáte stejné fotografie na otevřeném Facebooku nebo jiné sociální síti, stačí z mobilu udělat printscreen vašeho snímku a skrze Image Search si vás může potenciální cyberstalker během mžiku proklepnout. (A to už jsou naštěstí pryč doby, kdy Vás na Tinderu kvůli technické chybě mohl přes GPS kdokoliv lokalizovat s přesností na třicet metrů.) A pokud máte na Facebooku a Twitteru své občanské jméno (a nejmenujete se zrovna Jan Novák nebo Jana Svobodová), potenciální stalker má dveře otevřené.
Situaci totiž především neustále zhoršuje rozvoj „profesních“ sociálních sítí a digitalizace veřejných databází. Pokud stalker chce vědět, kde pracujete, s kým studujete, nebo kdo jsou jednoduše vaši kamarádi, může si vás najít velmi snadno na LinkedInu, neboť ochrana soukromí, kterou tato síť poskytuje, je prakticky neexistující (ostatně se není čemu divit, když je jejím cílem hledání potenciálních zaměstnanců, a nikoliv komunikace s přáteli). Anebo: máte na Facebooku jen své křestní jméno a myslíte si, že jste neviditelní? Pokud máte na profilu napsáno, jaký obor a na jaké škole studujete, skrze databáze studentů a absolventů vysokých škol si kdokoliv, kdo má do databáze přístup, může zkusit najít vaše příjmení. Vyzkoušeno za vás, funguje to skvěle - s trochou štěstí se dá na internetu prolustrovat skoro každý.
Tou opravdovou pohromou však nejsou profesní či neprofesní sociální sítě, ale digitalizované veřejné databáze. Jste v obchodním rejstříku coby živnostník? Stalker lehko získá i vaši adresu. Při tom všem člověk děkuje bohu, že aspoň katastr nemovitostí neumožňuje vyhledávat podle jména.
Možnosti toho, kam se cyberstalking může vyvinout, jsou navíc prakticky nekonečně. Pokud lze dnes googlit podle fotek, jak dlouho bude trvat, než budou běžní uživatelé moct googlit prostě podle obličeje? První pokusy už ostatně existují...
Dokud ho nevyhodili, byl Roman můj nejlepší kamarád ze střední. Kombinoval v sobě tehdy poměrně nesourodou směs zájmů - po svém bratrovi, který chodil vařit s Food Not Bombs, měl dobré vazby na punkovou a freetek scénu, zároveň ale coby fotbalista vášnivě fandil Spartě, jejíž skalní fanoušci nepatří zrovna k radikální levici. Částečně i díky tomu, že byl permanentně rozkročený mezi dva různé světy, měl Roman už tehdy dobrou zkušenost s monitoringem a věděl, jak se chovat ve velkém shromáždění lidí, ať už šel na prvomájovou demonstraci anarchistů nebo se přimotal do davu sparťanských ultras. Vypni si telefon a vyndej baterku, nos čepici a sluneční brejle, když můžeš, dej si kolem obličeje šálu nebo palestinu; pak tě nikdo neidentifikuje. "Benga můžou jít leda do prdele," vysmíval se tehdy policejnímu monitoringu.
Je škoda, že Roman ve víru let zmizel kdesi mezi paneláky jihozápadního města; jinak bychom se společně jistě zasmáli nad tím, jak se v tomhle ohledu doba změnila. Na demonstrace se dnes účastníci přihlašují přes Facebook pod svým občanským jménem a vypínat telefon nebo halit si obličej už skoro nikoho nenapadne. Na demonstracích proti rasismu vždy poznám řadu lidi, které jsem nikdy neviděl, ale tak nějak je "znám" z internetu - z Facebooku, Twitteru nebo coby bloggery. Někteří jsou veřejně aktivní, jiní jsou „prostě“ jen kamarádi mých kamarádů a třeba se často účastní diskuzí pod statusy – ale protože mají profil s fotkou a celým jménem, poznám je a někdy třeba vím, kde studují nebo v jaké části Prahy bydlí.
„White Media dělaj debilové. Nejsou schopný ani pořádně posbírat všechny data, který se daj získat z veřejnejch zdrojů,“ směje se Martina, moje kamarádka z novinářských dob. V další větě ale bezelstně dodává, že si ještě nezrušila živnostenský list, takže kdyby někdo chtěl, lehko najde přes obchodní rejstřík adresu jejich rodičů, u nichž má stále nahlášený trvalý pobyt. Martina patří mezi bloggery, novináře, aktivisty, politiky či zcela obyčejné lidi, jejichž profil visí na stránkách White Media, na které pravicoví radikálové uveřejňují seznam svých odpůrců (ať už to zajímá cokoliv) spolu s údaji, které mají pomoct je identifikovat.
White Media se těší obecnému výsměchu a aktivisté se mnohdy předhánějí v tom, kdo se na nechvalně proslulém seznamu objeví dřív. Přesto je existence podobného seznamu děsivá, protože ukazuje, kolik informací je o vás možné získat, aniž by vás kdokoliv musel systematicky policejně monitorovat. V digitální době není potřeba orwellovského Velkého bratra; monitorovat vás zvládne i Malý bratr v podobě ztroskotance se základním vzděláním, který v panelovém domě na okraji Prahy svádí své životní neúspěchy na Romy, přistěhovalce a uprchlíky. Mnoho aktivistů přitom této situaci vysloveně napomáhá. Jak jinak si vysvětlit, když se jen pár hodin po každé demonstraci objevují na daných facebookových eventech veřejně přístupné fotogalerie o klidně 100 snímcích, kde se demonstranti na fotografiích označují? (Coby fotograf toto dilema řeším tím, že fotografie buďto nedávám volně přístupné, nebo vybírám pouze snímky, na nichž jen v minimální míře vystupují obyčejní účastníci demonstrací, tedy lidé, kteří nemluví k davu ani nepatří k organizátorům.)
Protiuprchlická hysterie, která se stále více soustředí na boj nikoliv proti přistěhovalcům, ale jejich zastáncům (takzvaným „sluníčkářům“), tvoří v kombinaci s tyranií transparentnosti současného internetu nebezpečnou směs. Doposud se útoky konvičkovců omezovaly na obyčejný cyber harassment, současný vývoj však nabádá spíše k ostražitosti; protiuprchlický tábor se mobilizuje a sílí a objevují se i zkazky o vzniku paramilitárních jednotek. Může jít zatím pouze o ojedinělý jev, faktem však je, že násilí se pomalu přesouvá ze sociálních sítí do ulic a množí se příběhy lidí, které někdo napadl třeba pro nošení šátku – ačkoliv ho v Česku jen málokdo nosí z náboženských důvodů. Je vysoká pravděpodobnost, že uvnitř islamofobního hnutí existuje někdo, kdo monitoring zvládá mnohem lépe a mnohem pečlivěji než pomatení neonacisté z White Media.
Lidé, kteří jsou aktivní dlouhodobě, jsou členy politických stran nebo řeční na demonstracích, se samozřejmě nemůžou monitoringu dlouhodobě bránit. Neexistuje ale důvod, proč by nezúčastněný pozorovatel měl mít snadno přehled i o běžných návštěvnících demonstrací. A i čilý aktivista nemusí na svůj veřejný Facebook psát všechno. Slušná absence obezřetnosti, kterou řada aktivistů či mladých politiků na internetu projevuje, je v tomto ohledu překvapující.
Držet si na sociálních sítích „low profile“ přitom není nijak složité. Stačí pravidelně aktualizovat nastavení soukromí, nepoužívat stejné fotografie na různých účtech kvůli Google Image Search a nepropojovat všechny účty přes jeden e-mail, od věci taky není používat na Facebooku pseudonym nebo jednoduše používat fotku, ze které vás nikdo nemůže snadno identifikovat. Může se to zdát zbytečně opatrné, ale já si nemůžu pomoct; když na demonstraci za uprchlíky hned na první pohled poznám několik lidí, které jsem v životě nikdy neviděl a znám je jen z internetu, mám pocit, že je něco špatně. Protože stejný přehled může mít i někdo, kdo s námi náš názor vůbec, ale vůbec nesdílí.
„Nedávno jsem potkala Petr Hampla, toho bláznivýho sociologa z Bloku proti Islámu,“ vyprávěla mi nedávno kamarádka. „A strašně blbě na mě pořád čuměl. Měla jsem pocit, že mě zná.“ Ona kamarádka je z Iniciativy Hlavák, která se v Praze stará o uprchlíky. Nemám pochyb o tom, že Hampl dobře věděl, odkud jí zná - a co moje kamarádka dělá.
V množství informací, které za sebou na internetu necháváme, možná není jednoduché se zorientovat - ale až to někdo bude potřebovat, ten čas si najde.
Tou historkou jsme se dlouho bavili, i když vlastně moc vtipná nebyla. Můj dobrý kamarád hledal krátce po dokončení studií sociální antropologie práci a jak už to tak u absolventů humanitních oborů bývá (a u antropologů zejména), protloukal se všelijak. Na jednom z pohovorů ho však překvapila poněkud netradiční otázka. „Jakube,“ zeptal se ho za pracovním stolem usazený „ejčárista“. „Vy asi docela pijete alkohol, že ano?“. Kamarád, který byl známý tím, že zvládal chlastat tak dlouho, až mu naskákaly po tvářích rudé fleky, nesměle přitakal. A po pár vteřinách rozpačitého ticha mu na stole přistála jeho vlastní vytištěná fotografie, na níž objímá záchodovou mísu. Jak se k ní jeho potenciální zaměstnavatel dostal, jsme se nemuseli ptát. Prostě ji – nějak - vygooglil.
Jakub tehdy práci v korporaci nedostal a aspoň teď spokojeně podniká. Tehdejší historka mi však uvízla v paměti z jiného důvodu: poprvé jsem se tehdy setkal s jevem, kterému jsem posléze začal říkat Malý bratr.
Vzestup Malého bratra
Vzestup internetu a rozvoj sociálních sítí upevnil pozici nejen orwellovského Velkého bratra v podobě státu a nadnárodních korporací. Množství dat a naše celková digitální stopa, kterou za sebou při pohybu na internetu necháváme, je snadno dostupná a využitelná i pro zcela běžné uživatele internetu. Schopnost data nejen sbírat, ale i skládat dohromady se navíc usnadňuje s tím, jak se objevují nové a nové typy sociálních sítí a jak přibývají nové funkce vyhledávačů. Leckdo si například dodnes neuvědomuje, že na Googlu můžete běžně vyhledávat i podle obrázků. Lehce přehlédnutelná služba Reverse Image Search má přitom pro anonymitu na internetu zásadní následky. Je hezké, když máte na seznamovací aplikaci Tinder anonymní profil, ale pokud používáte stejné fotografie na otevřeném Facebooku nebo jiné sociální síti, stačí z mobilu udělat printscreen vašeho snímku a skrze Image Search si vás může potenciální cyberstalker během mžiku proklepnout. (A to už jsou naštěstí pryč doby, kdy Vás na Tinderu kvůli technické chybě mohl přes GPS kdokoliv lokalizovat s přesností na třicet metrů.) A pokud máte na Facebooku a Twitteru své občanské jméno (a nejmenujete se zrovna Jan Novák nebo Jana Svobodová), potenciální stalker má dveře otevřené.
Situaci totiž především neustále zhoršuje rozvoj „profesních“ sociálních sítí a digitalizace veřejných databází. Pokud stalker chce vědět, kde pracujete, s kým studujete, nebo kdo jsou jednoduše vaši kamarádi, může si vás najít velmi snadno na LinkedInu, neboť ochrana soukromí, kterou tato síť poskytuje, je prakticky neexistující (ostatně se není čemu divit, když je jejím cílem hledání potenciálních zaměstnanců, a nikoliv komunikace s přáteli). Anebo: máte na Facebooku jen své křestní jméno a myslíte si, že jste neviditelní? Pokud máte na profilu napsáno, jaký obor a na jaké škole studujete, skrze databáze studentů a absolventů vysokých škol si kdokoliv, kdo má do databáze přístup, může zkusit najít vaše příjmení. Vyzkoušeno za vás, funguje to skvěle - s trochou štěstí se dá na internetu prolustrovat skoro každý.
Tou opravdovou pohromou však nejsou profesní či neprofesní sociální sítě, ale digitalizované veřejné databáze. Jste v obchodním rejstříku coby živnostník? Stalker lehko získá i vaši adresu. Při tom všem člověk děkuje bohu, že aspoň katastr nemovitostí neumožňuje vyhledávat podle jména.
Možnosti toho, kam se cyberstalking může vyvinout, jsou navíc prakticky nekonečně. Pokud lze dnes googlit podle fotek, jak dlouho bude trvat, než budou běžní uživatelé moct googlit prostě podle obličeje? První pokusy už ostatně existují...
Změň si svou profilovku na White Media
Dokud ho nevyhodili, byl Roman můj nejlepší kamarád ze střední. Kombinoval v sobě tehdy poměrně nesourodou směs zájmů - po svém bratrovi, který chodil vařit s Food Not Bombs, měl dobré vazby na punkovou a freetek scénu, zároveň ale coby fotbalista vášnivě fandil Spartě, jejíž skalní fanoušci nepatří zrovna k radikální levici. Částečně i díky tomu, že byl permanentně rozkročený mezi dva různé světy, měl Roman už tehdy dobrou zkušenost s monitoringem a věděl, jak se chovat ve velkém shromáždění lidí, ať už šel na prvomájovou demonstraci anarchistů nebo se přimotal do davu sparťanských ultras. Vypni si telefon a vyndej baterku, nos čepici a sluneční brejle, když můžeš, dej si kolem obličeje šálu nebo palestinu; pak tě nikdo neidentifikuje. "Benga můžou jít leda do prdele," vysmíval se tehdy policejnímu monitoringu.
Je škoda, že Roman ve víru let zmizel kdesi mezi paneláky jihozápadního města; jinak bychom se společně jistě zasmáli nad tím, jak se v tomhle ohledu doba změnila. Na demonstrace se dnes účastníci přihlašují přes Facebook pod svým občanským jménem a vypínat telefon nebo halit si obličej už skoro nikoho nenapadne. Na demonstracích proti rasismu vždy poznám řadu lidi, které jsem nikdy neviděl, ale tak nějak je "znám" z internetu - z Facebooku, Twitteru nebo coby bloggery. Někteří jsou veřejně aktivní, jiní jsou „prostě“ jen kamarádi mých kamarádů a třeba se často účastní diskuzí pod statusy – ale protože mají profil s fotkou a celým jménem, poznám je a někdy třeba vím, kde studují nebo v jaké části Prahy bydlí.
„White Media dělaj debilové. Nejsou schopný ani pořádně posbírat všechny data, který se daj získat z veřejnejch zdrojů,“ směje se Martina, moje kamarádka z novinářských dob. V další větě ale bezelstně dodává, že si ještě nezrušila živnostenský list, takže kdyby někdo chtěl, lehko najde přes obchodní rejstřík adresu jejich rodičů, u nichž má stále nahlášený trvalý pobyt. Martina patří mezi bloggery, novináře, aktivisty, politiky či zcela obyčejné lidi, jejichž profil visí na stránkách White Media, na které pravicoví radikálové uveřejňují seznam svých odpůrců (ať už to zajímá cokoliv) spolu s údaji, které mají pomoct je identifikovat.
White Media se těší obecnému výsměchu a aktivisté se mnohdy předhánějí v tom, kdo se na nechvalně proslulém seznamu objeví dřív. Přesto je existence podobného seznamu děsivá, protože ukazuje, kolik informací je o vás možné získat, aniž by vás kdokoliv musel systematicky policejně monitorovat. V digitální době není potřeba orwellovského Velkého bratra; monitorovat vás zvládne i Malý bratr v podobě ztroskotance se základním vzděláním, který v panelovém domě na okraji Prahy svádí své životní neúspěchy na Romy, přistěhovalce a uprchlíky. Mnoho aktivistů přitom této situaci vysloveně napomáhá. Jak jinak si vysvětlit, když se jen pár hodin po každé demonstraci objevují na daných facebookových eventech veřejně přístupné fotogalerie o klidně 100 snímcích, kde se demonstranti na fotografiích označují? (Coby fotograf toto dilema řeším tím, že fotografie buďto nedávám volně přístupné, nebo vybírám pouze snímky, na nichž jen v minimální míře vystupují obyčejní účastníci demonstrací, tedy lidé, kteří nemluví k davu ani nepatří k organizátorům.)
Protiuprchlická hysterie, která se stále více soustředí na boj nikoliv proti přistěhovalcům, ale jejich zastáncům (takzvaným „sluníčkářům“), tvoří v kombinaci s tyranií transparentnosti současného internetu nebezpečnou směs. Doposud se útoky konvičkovců omezovaly na obyčejný cyber harassment, současný vývoj však nabádá spíše k ostražitosti; protiuprchlický tábor se mobilizuje a sílí a objevují se i zkazky o vzniku paramilitárních jednotek. Může jít zatím pouze o ojedinělý jev, faktem však je, že násilí se pomalu přesouvá ze sociálních sítí do ulic a množí se příběhy lidí, které někdo napadl třeba pro nošení šátku – ačkoliv ho v Česku jen málokdo nosí z náboženských důvodů. Je vysoká pravděpodobnost, že uvnitř islamofobního hnutí existuje někdo, kdo monitoring zvládá mnohem lépe a mnohem pečlivěji než pomatení neonacisté z White Media.
Lidé, kteří jsou aktivní dlouhodobě, jsou členy politických stran nebo řeční na demonstracích, se samozřejmě nemůžou monitoringu dlouhodobě bránit. Neexistuje ale důvod, proč by nezúčastněný pozorovatel měl mít snadno přehled i o běžných návštěvnících demonstrací. A i čilý aktivista nemusí na svůj veřejný Facebook psát všechno. Slušná absence obezřetnosti, kterou řada aktivistů či mladých politiků na internetu projevuje, je v tomto ohledu překvapující.
Držet si na sociálních sítích „low profile“ přitom není nijak složité. Stačí pravidelně aktualizovat nastavení soukromí, nepoužívat stejné fotografie na různých účtech kvůli Google Image Search a nepropojovat všechny účty přes jeden e-mail, od věci taky není používat na Facebooku pseudonym nebo jednoduše používat fotku, ze které vás nikdo nemůže snadno identifikovat. Může se to zdát zbytečně opatrné, ale já si nemůžu pomoct; když na demonstraci za uprchlíky hned na první pohled poznám několik lidí, které jsem v životě nikdy neviděl a znám je jen z internetu, mám pocit, že je něco špatně. Protože stejný přehled může mít i někdo, kdo s námi náš názor vůbec, ale vůbec nesdílí.
„Nedávno jsem potkala Petr Hampla, toho bláznivýho sociologa z Bloku proti Islámu,“ vyprávěla mi nedávno kamarádka. „A strašně blbě na mě pořád čuměl. Měla jsem pocit, že mě zná.“ Ona kamarádka je z Iniciativy Hlavák, která se v Praze stará o uprchlíky. Nemám pochyb o tom, že Hampl dobře věděl, odkud jí zná - a co moje kamarádka dělá.
V množství informací, které za sebou na internetu necháváme, možná není jednoduché se zorientovat - ale až to někdo bude potřebovat, ten čas si najde.
Autora blogu Vinohradská kavárna můžete sledovat na Twitteru a na Facebooku.
