Spojené státy dosáhly energetické nezávislosti a vystoupily z NATO. Občanské války rozvrátily Blízký východ. A v norských parlamentních volbách vyhrává radikálně ekologická strana, která prosazuje naprostý odklon od těžby plynu a ropy a mohutné investice do čistých zdrojů energie. Evropská unie stojí na pokraji energetické krize a plány Norska hrozí její situaci ještě zhoršit. Experimenty seveřanů se ale nelíbí ani Rusku, pro nějž jsou čisté zdroje z Norska potenciální konkurencí. Brusel a Moskva tak udělají deal; zatímco ruští vojáci obsadí norská ropná pole a vykonají za Evropany špinavou práci, Evropská komise odmítne Norům jakkoliv pomoci. Severský stát se tak pomalu sžívá s okupací a život v něm stále více připomíná poměry v ruské gubernii, i když těžba ropy a plynu dávno jede jako před okupací. Desetidílný seriál Okkupert vykresluje pochmurnou budoucnost - ale leccos nám říká především o současnosti.
Seriál byl v Norsku uveden s patřičnou pompou v druhé polovině roku 2015 a dostalo se mu i zahraničního ohlasu. Na jeho scénáři se ostatně podílel i populární autor detektivek Jo Nesbø a samotný Okkupert se s rozpočtem dosahujícím v přepočtu zhruba 270 milionů českých korun stal nejdražším tamním seriálem všech dob. A ozvalo se i Rusko, kterému seriál samozřejmě není po chuti. Paralela s ruským angažmá v ukrajinském konfliktu se sama nabízí.
Bylo by ovšem chybou vidět v Okkupert pouze narážku na ruský zábor Krymu a přítomnost neoznačených ruských vojáků na Donbasu. Příběh má několik vrstev a odráží se v něm hned několik zahraničněpolitických jevů najednou. Bezradný šéf norské vlády Jesper Berg nepřipomíná ani tak ukrajinského premiéra Jaceňuka jako spíš řeckého ministerského předsedu Alexise Tsiprase. Nebezpečí zničující války s ruským sousedem ho nutí zpronevěřit se svému politickému programu úplně stejně, jako požadavky věřitelů a hrozba divokého bankrotu přiměly Řeka Tsiprase podepsat drastický úsporný program. Mladí norští chlapci z hnutí odporu, kteří provádějí záškodnické akce a zprávy veřejnosti zanechávají skrze internetová videa, zase svým vystupováním připomínají mnohem víc Islámský stát než klasické hnutí odporu. A Norsko budoucnosti koneckonců působí spíš jako prvorepublikové Československo v roce 1938 než to dubčekovské v roce 1968.
Osobní příběhy jednotlivých postav a to, jak se s okupací vyrovnávají, pak plně vykreslují nejasnou hranici mezi dobrem a zlem v krizových momentech dějin. Není ostatně náhodou, že postavy, které s ruskou okupační správou kolaborují, mnohdy působí mnohem sympatičtěji než ti, kteří berou do ruky samopal a v zápalu boje za své dobro se nebojí spustit protikolaborantský hon na čarodějnice.
I přes ambiciózní zápletku a dobře vystihnutou atmosféru země, která se stále hlouběji propadá do osidel kolaborace, škodí Okkupert hned několik zbytečných chyb. V příběhu se vyskytuje celá řada patetických, jen ztěží realistických momentů, které divákovi vkrádají myšlenku, jestli by si pro jistotu neměl radši jít pustit něco jiného. A to zvláště proto, že velká část z nich by ve filmu totiž nemusela být a příběh by mohl fungovat zcela bez problému bez nich. Patří mezi ně třeba hned jedna z úvodních scén, kdy norského premiéra unesou zakuklenci, schovaní… v premiérově vlastní helikoptéře. Pro oznámení, že země je pod ruskou okupací s evropskou kuratelou, přitom přece jen není nutné pořádat vrtulníkové elpaso. A rezervy má bohužel také chování řady postav, které se jeví spíše jako ploché a bez výraznějšího vnitřního života.
Mnoha chybám navzdory ale lze sledování Okkupace jen doporučit, a to zejména všem nadšencům pro politiku, mezinárodní vztahy a světové dění. I když se totiž může zdát okupace Norska ruskými vojáky jako pouhé sci-fi, i my bychom si měli umět položit otázku, kterou v závěru seriálu vítá vzbouřenecký generál šéfa norské vlády Jesperse Berga: „Pane premiére, jste připraven bojovat za svoji zemi?“
Otázka je to o to palčivější v situaci, kdy do Bílého domu brzy nakráčí izolacionista, jenž se ke stávajícím závazkům NATO staví vlažněji než jeho předchůdci. A který již v kampani naznačil, že by ruským zájmům v Evropě mohl klást podobně chabý odpor, jako Spojené státy budoucnosti za časů ruské "okkupace" Norska.
Follow @filip_sykora
Bylo by ovšem chybou vidět v Okkupert pouze narážku na ruský zábor Krymu a přítomnost neoznačených ruských vojáků na Donbasu. Příběh má několik vrstev a odráží se v něm hned několik zahraničněpolitických jevů najednou. Bezradný šéf norské vlády Jesper Berg nepřipomíná ani tak ukrajinského premiéra Jaceňuka jako spíš řeckého ministerského předsedu Alexise Tsiprase. Nebezpečí zničující války s ruským sousedem ho nutí zpronevěřit se svému politickému programu úplně stejně, jako požadavky věřitelů a hrozba divokého bankrotu přiměly Řeka Tsiprase podepsat drastický úsporný program. Mladí norští chlapci z hnutí odporu, kteří provádějí záškodnické akce a zprávy veřejnosti zanechávají skrze internetová videa, zase svým vystupováním připomínají mnohem víc Islámský stát než klasické hnutí odporu. A Norsko budoucnosti koneckonců působí spíš jako prvorepublikové Československo v roce 1938 než to dubčekovské v roce 1968.
Osobní příběhy jednotlivých postav a to, jak se s okupací vyrovnávají, pak plně vykreslují nejasnou hranici mezi dobrem a zlem v krizových momentech dějin. Není ostatně náhodou, že postavy, které s ruskou okupační správou kolaborují, mnohdy působí mnohem sympatičtěji než ti, kteří berou do ruky samopal a v zápalu boje za své dobro se nebojí spustit protikolaborantský hon na čarodějnice.
I přes ambiciózní zápletku a dobře vystihnutou atmosféru země, která se stále hlouběji propadá do osidel kolaborace, škodí Okkupert hned několik zbytečných chyb. V příběhu se vyskytuje celá řada patetických, jen ztěží realistických momentů, které divákovi vkrádají myšlenku, jestli by si pro jistotu neměl radši jít pustit něco jiného. A to zvláště proto, že velká část z nich by ve filmu totiž nemusela být a příběh by mohl fungovat zcela bez problému bez nich. Patří mezi ně třeba hned jedna z úvodních scén, kdy norského premiéra unesou zakuklenci, schovaní… v premiérově vlastní helikoptéře. Pro oznámení, že země je pod ruskou okupací s evropskou kuratelou, přitom přece jen není nutné pořádat vrtulníkové elpaso. A rezervy má bohužel také chování řady postav, které se jeví spíše jako ploché a bez výraznějšího vnitřního života.
Mnoha chybám navzdory ale lze sledování Okkupace jen doporučit, a to zejména všem nadšencům pro politiku, mezinárodní vztahy a světové dění. I když se totiž může zdát okupace Norska ruskými vojáky jako pouhé sci-fi, i my bychom si měli umět položit otázku, kterou v závěru seriálu vítá vzbouřenecký generál šéfa norské vlády Jesperse Berga: „Pane premiére, jste připraven bojovat za svoji zemi?“
Otázka je to o to palčivější v situaci, kdy do Bílého domu brzy nakráčí izolacionista, jenž se ke stávajícím závazkům NATO staví vlažněji než jeho předchůdci. A který již v kampani naznačil, že by ruským zájmům v Evropě mohl klást podobně chabý odpor, jako Spojené státy budoucnosti za časů ruské "okkupace" Norska.
